Starý dědeček zvolna dožívá. Těžká záducha ho moří, a tak může už jen klečet u stolu na židli, aby se mu lépe dýchalo. Právě má u sebe vnoučka, který má velikou radost: paní katechetka rozhodla, aby šel k prvnímu sv.přijímání již ve druhé třídě! "Dědoušku! To je mi tě líto...Ty bys taky rád šel, viď? A nemůžeš.. Stařec poulí na hocha oči - co to slyší? On k přijímání? On, který před dvaadvaceti léty odložil víru?! Vnuk si jeho mlčení vykládá po svém, a proto ho konejší: "Netrap se, já už jsem na to přišel! Po sv.přijímání se máme v zahradě kostela sv. Václava fotografovat, ale to bude jistě delší dobu trvat, než nás seřadí... A to já ty dvě ulice přelétnu jako nic a hned, hned po mši svaté přiběhnu a dýchnu Pána Ježíše na tebe. Budeš čekat?" A tu starý muž prudce kývne hlavou: "Přijď tedy, budu čekat..." Sotva skončí krásná bohoslužba s prvním sv.přijímáním, kdy varhany ještě hlaholí, strne maminka, babička a kdo je tam ještě z rodiny, protože náš známý prvokomunikant vylétne z kostela a zmizí...paní katechetka je tlumeně uklidňuje: "To on si asi jen odskočil. Ví, že se budeme fotografovat..." A tam, o dva bloky domů dál, starý dědoušek už dychtivě čeká. Proč se mu třesou tak ruce? Jak je to možné? A už je tu vnuk, obejme starou hlavu a dýchá do nemocných úst Pána Ježíše...Ale potom je udiven: dědoušek se dá tak hrozně do pláče! To snad z radosti? Starým tělem trhá prudký pláč ne radosti, ale lítosti. Ozvala se-a to je jiste velká milost Pána. Vždyť: eucharistie je život.
Minipříběhy, František Hobizal
.. je to pekne ..
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.